Never been in love?

Poslední dobou jsem hodně často myslela na to, že jsem se ještě nikdy do nikoho nezamilovala. Jo, je mi jenom patnáct, ale znám spoustu lidí, kteří jsou v mém věku a mají někoho minimálně hodně rádi. Nevím, jestli je to vysloveně láska, ale u někoho ano... Ale mě se vlastně nikdo ani nikdy nelíbil. A tak trošku mě to štve. Dvě moje kamarádky ze základky (přešla jsem na gympl) mají obě kluka. Dřív skoro s klukama ani nepromluvily, obvzvlášť jedna z nich, ale teď mají nejen přítele, ale i spoustu klučičích kamarádů. Já ne. Pořád si říkám, že na tom mám ještě čas, prostě si musím počkat. Ale mě už to čekání nebaví. Asi tak polovina mých snů jsou sny, který se můžou splnit až tak za pět let. Takže mě už to čekání fakt unavuje. 

Ale má to i světlou stránku... Přemýšlela jsem nad tím a došla jsem k závěru, že vážně nemá cenu se tím zabývat. Když vidím všechny ty šťastné páry, tak strašně žárlím a chci mít taky někoho, kdo mě obejme a řekne mi, že mě miluje. Ale místo toho bych jim to třeba mohla přát, ne? Jednoho dne se snad dočkám a bude to ještě lepší, než by to bylo teď. 

Píšu romantický povídky, což mi tu situaci dost ztěžuje a nejradši bych se do těch povídek přemístila, ale... když se nad tím zamyslím, hlavní postava má většinou dost špatnej život a ta láska je jedna z mála dobrých věcí, tudíž jsem na tom v podstatě líp. Můj život je skvělý, ale pořád si jen stěžuju.

Doteď jsem měla pocit, že budu vážně šťastná, až když budu mít někoho, kdo mě bude milovat takovou, jaká jsem. Ale co bych dělala, kdybych ho ztratila? Takhle mé štěstí bude záviset jen a jen na mě a nikdo mi ho nevezme. 

Je skvělé mít někoho, kdo vám připomene, kdo jste, že jste skvělí, naprosto úžasní, ale není lepší, když si to dokážete uvědomit sami?