Před nějakou dobou jsem se poprvé začínala považovat za spisovatelku. Ne tak úplně, ale aspoň trošku, protože jsem spisovatelka. Možná ne nejlepší, nemyslím si, že bych psala nějak geniálně, ale příjde mi, že to není tak špatné. Je mi jen patnáct, ty největší díla napsali spisovatelé, kteří byli mnohem starší, mnohem zkušenější, víc toho v životě zažili. Když něco v mých povídkách popisuju, nějaké pocity, většinou jsem je ani necítila, jako třeba láska. Dokážu si to představit, ale to není úplně to samé. Když ale ten pocit znám, dokážu ho popsat mnohem lépe, i když někdy to třeba nedokážu ani tak.
Nejsem zrovna nejsebevědomější člověk, takže jsem vždycky měla pocit, že mi nic nejde. Že všechny věci, které mě baví, mi nejdou. Včetně psaní... Ale i kdyby mi to nešlo, strašně mě to baví. Občas víc než cokoliv jiného. Nebojte se začít dělat, co neumíte. Amatéři postavili noemovu archu, profesionálové titanic.
Už několikrát jsem měla období, kdy jsem s tím chtěla skončit, přestat psát. Protože jsem měla pocit, že píšu naprosto katastrofálně. Ani slohy ve škole mi nikdy nijak extra nešly, takovej průměr. Občas se mi něco povedlo, ale většinou jsem dostala dobrou známku jen za to, že jsem neměla žádné chyby v pravopisu. Chodím na francouzké gymnázium a když píšeme nějaký slohy o francouzštině nebo třeba jenom shrnutí nějakého filmu a tak, prostě texty, dostávám za to vždycky špatné známky. Jasně, že neumím francouzsky tak dobře jako česky, takže je to trošku jiné, ale většinou mi příjde, že mi špatné známky dává učitelka za to, co je tam napsané. Nejsem zrovna člověk, který se zabývá detaily, snažím si všechno udělat vždycky co nejjednodušší, takže to jí pravděpodobně vadí.
Ale lidi, co píšou a milují to, vědí, jak úžasné je vytvořit si vlastní svět, splnit si vlastní sny alespoň na papíře nebo v počítači. V knížkách si můžete dělat co chcete. Máte ve vlastních rukou tolik životů. Pro mě je to nejlepší únik od reality. A právě proto to tak miluju...
Žádné komentáře:
Okomentovat